Život smrti II

6. července 2014 v 9:39 | lili |  Povídky
Loudala jsem se jako vždy mezi nemocničními pokoji. Otrávená svou prací, a únavou která nikdy nepřicházela. Sem tam ke mě přiběhl jeden z mých poslů. Anubisové. Mí milovaní pejsci. Egypťané byli zázrační, že objevili po tom všem mé milované štěnátka. Usedla jsem na židli. Pohlédla po jméně, které bylo přímo přede mnou , pověšené na čele posetele.Upřimně, ani mě to nezajímalo. Jediné důvod mého příchodu, byla duše v těle.
V tom se objevil někdo velice nečekaný. Byl to můj bratr Život. jako vždy v bílem oblečení, se zářicíma modrýma očima. Mé černé oči ho brobodly skrz jeho svalnatou hruď. " Co tu chceš??" zabručel můj hlas znechucně. Nepotřebovala jsem aby mi kazil mojí práci. I když jsem ji nenáviděla, někdo to dělat musí. "Zdravím" zvedl svou paži na pozdrav, a jeho zářivý úsměv mi zase zkazil celý den. Napučeně jsem odtrhla svou hlavu pryč. Naštěstí mou tvář neviděl. Ta byla jako vždy zahalena v temné kápi.
Pak mé černé oči jen sledovali jeho kroky. Nahnul se nad tělem skoro mrtvé čtyř-leté dívenky. "Myslíš že ti ji přenechám?" zabručela jsem znepokojeně. Pohladil ji po zlatavých vlasech. Pohlédl s překvapeným výrazem na mne. "Ano necháš" škádlil mne, jako když to dělá celou mou existenci. Nejde ani tvrdit, že mám život. Ten pro mne neexistuje. Mé tělo se zvedlo s odporné plastové židle. Nenáviděla jsem ty židle. byli nepohodlné a neformované, až mne bolelo pozadí. Z mých úst vyšel ukvapený povzdych. Přešla jsem k posteli , kde leželo nehnoucí se tělo. Cítila jsem jak její duše, čeká jen na chvili až si ji vezmu. Už jsem se nahýbala, abych mohla políbit ty studené rty. V tom můj bratr Život stáhl na mne ruku. Chytl mne za límec. Přitáhl mne k sobě. Naše oči se setkali. Jeho pohled byl tvrdý a neustupný. "Ty snad nemáš aai city Morano" oslovil mne tak jakmo kdysi men nazývali slovanský lid. "Nemůžu mít city" prodrala se má slova mezi zatnutými zuby. Cítila jsem že se mi chce plakat. Ale já nemůžu plakat. Jsem něco co city mít nemůže.
 

Život smrti

9. ledna 2013 v 11:37 | Lili |  Povídky
Už existuji hodně dlouho. Déle než cokoliv jiného. Já společně s mými bratry a sestrami, jsme byli stvořeni k věčnosti, Naší matkou, kterou nadevše všichni milujeme.
Každý si mne přestavuje jinak. Někdo jako kostru obalenou v černém plášti s kosou. Jiní zase jako to největší zlo na světe. Někdo se mne bojí, jiní mne zase vítají, když přichází, abych si vazala jejich duši k sobě. Ale jedno vím určitě. Nejsem zlá. Jsem pouze zpravedlivá. I když, někdy mne pohltí takové to zlomyslné štěstí, že jsem vzala tolik životů. Pozor. Jen pouze tehdy, když ty duše byli prohnilé veškerou špatnsotí.
Své poslání plním zodpovědně. Bohužel. Nikdy nebudu mít city. City by mne asi odravdili od mé práce. Což, by moji matku nepotěšilo. Ani mého bratra Život. Je to asi můj jediný kdo se mne v rodině zastal. Ještě mne mají rádi, Žal, Smutek, Trápení a další mé sestry co přinášejí lidem negativní pocity. Protože, když příjdu já, příjdou i ony.
Jen je zvláštní, že posledních pár set let, toužím mít city. Nechci líbat lidi, jenom kvůli tomu, abych si vzala jejich duše. Toužím po tom, políbit někoho z vlástní vůle, a aniž by někdo zemřel. To však kvůli mému poslání a existenci není možné.

Píseň hor

7. ledna 2013 v 10:00 | Lili |  Basničky
Včera jsme měli píseň smrti. tak dnes je pro zmněnu Hor :)
Mohutné hory
odpustě mým hříchům
Teď klaním se a
k vaším bohům
Tak zpívejme společně
vaší dunivou píseň života svého
ohcraňujte tento kraj odevšeho zlého.
Cítím kouř, slyším pochod mohutných vojsk
jdou jsem, by zničili
to co nám drahé je.
Krajino!! Braň se!!
Vyzvi svá vojska na odpor
neklaň hříšným.
Já tvůj voják jsem
pomohu vám,
život mne to bude stát jen
ty jsi mi dala život s domovem
a já půjdu se bít s odporem.
Dej se do útoku!!
Máte mou plnou podporu
Tak sopky!! vyšlete svůj oheň
ze chřtánu.
braňte se hory
to vy jste pány tohoto kraje
poteretejte ty
co chtejí vaše zlato a poklady.
proto vás vyzívám
prosím a doufám
naděje je stále
Tak do boje!!!
 


Láska k tobě

6. ledna 2013 v 16:28 | Lili |  Basničky
Láska k tobě je větší než nejstarší
stom na světě
Láska k tobě je dělší než
veškerá léta naší země
Laská k tobě je mohutnější
než hora
Láska k tobě přeste veškerého
boha
Láska k tobě je mi milejší
než k osbě samé
Láska k tobě všechny skály
světa láme.

Píseň smrti

6. ledna 2013 v 16:20 | Lili |  Basničky
Jde a blíží se
tiše jako stín
na nás hříšné, díva se
život jde jako mlýn.

Tak si zpíva svou píseň smrti
blíže a blíže je
je tak děsivá, až kosti drtí
nakonec, každého z nás
ve své ruce sevře

Citit jak na záda ti dýchá
zdrce tluče jako o život
hlava utpením vzdychá
slišíš její sikot.

Odvaha se však nevzádává
a ona to cítí
smrt si však všechno brává
i ze svou písní

Home

10. prosince 2012 v 18:44 |  Povídky

Nový oblek

2. prosince 2012 v 19:53
Tak blog dosta už vánoční oblečení =)

ticho

2. prosince 2012 v 18:51 |  Basničky
Moře, vody tiše pějí
o čem?
O tom jak se lidská srdce, dělí

Lesy, hory, tiše šumí
těžké stroje mezi nimu duní
Křik, ruch a řev
přehluší píseň věch.

Dětský smích k tomu.
přehluší zlý kouř z domu.
z továrny na čokoládu,
z nikod nechce znát pravdu.

Co se to pro boha děje?
To nevím ani já.
Kam ten svět spěje?
Jen tiše umírá.

Naděje umírá jako poslední

28. listopadu 2012 v 20:46
Nad horami slunce svítá
jak dlouho tam vydrží?
Když v lidských srdcích se hněv zmítá
bolest a žal z oblohy prší

Děti aby místo hraní
žijí v městě drátu a vodičů
místo aby se jejich tváře smáli
jejich srdce jsou bez citu

Žádné zelené stromy
místo rostlin, továrny a doly
Kam ten svět spěje
uvědom si co se děje!!

Černá růže

28. listopadu 2012 v 20:37 |  Basničky

Jedinečnost

zvláštnost
krása a hloupost
Květy kvetou
černé růže
její zář má tvář bledou
kdo za to může?
Je sama, mezi bílymi
tak jedinečná,
mezi smělými
To bílé ruže
vysmívají se
růžina černá kůže
v lesku pyšní se.
V tom se usmála
růže to černá
ve své slova doufala
"Já jsem tu jedinečná"
¨

Další články

  • Home 19. září 2012 v 11:27

Kam dál